Seznamte se se základními pojmy, které utvářely japonskou vojenskou elitu, a objevte skutečné historické souvislosti vzniku samurajské vrstvy, bushidó i tradičních bojových umění. Proč?
Protože Ju-Jutsu – „Jemné umění” je bojové umění, které vzniklo pro potřeby japonské vojenské kasty zvané Bushi nebo Samuraj. Pro řešení situací, kdy samuraj nemohl použít svých zbraní a nebo jejich použití by bylo neefektivní, byl během doby vypracován systém boje beze zbraně (Ju-jutsu). Mnohé školy Ju-jutsu vznikaly již během období Sengoku, avšak jejich systematizace a rozvoj probíhaly především v období Edo (1603–1868), kdy vznikly desítky tradičních škol (koryú). I filozofie Ju-jutsu ovlivněná ideály bushidó se formovala především až v období Edo.
Stejně tak na vývoj Karate-do měli samurajové, zejména z klanu Satsuma po okupaci Okinawy roku 1609, velký vliv. Karate-do a Kobudó patřily k nejvýznamnějším prostředkům sebeobrany obyvatel Okinawy proti dobře vyzbrojeným a vycvičeným okupantům. Díky krutým podmínkám, které panovaly na Okinawě se Karate-do vyvinulo ve velmi efektivní bojové umění.
Bushi - ozbrojený muž. Bojující muž. Zvláště ti, kteří žili ve středověku na venkově a obdělávali své pozemky a zároveň pěstovali vojenské dovednosti, jezdectví a lukostřelbu. V období Heian se častěji používalo označení bushi („válečník“), zatímco označení samuraj se postupně prosazovalo až v následujících staletích. Dnes jsou oba pojmy často používány jako synonyma, jejich historický význam se však částečně lišil.
Samuraj - od slova „Saburau“ ve významu „sloužit“, neboli Samuraj „ten, který slouží“. V období Heian existovali strážci sloužící v klášterech, císařskému dvoru a šlechtě rodu Fudžiwara. Termín byl postupně rozšířen na provinční vojáky Bushi obecně. V obdobích Kamakura, Muromači a Edo byl termín samuraj používán pro označení těch vojáků, kteří měli určité postavení nebo úřad ve službách šógunátu nebo pro daimjóy.
Označení samuraj se původně vztahovalo jen na malou skupinu provinčních válečníků aristokratického původu. Od 12. století však již zahrnuje celou vojenskou třídu, která se v rámci japonského feudálního systému v té době formuje. V chaosu vyvolaném častými mocenskými srážkami mezi vládnoucí šlechtou se samurajové rychle stali vlivnou politickou silou. Vypracovali si vysoce disciplinovanou kulturu bezpodmínečné oddanosti založenou na nepsaných formách chování, z nichž se postupně vyvinulo Bushidó – „Cesta válečníka“.
Zenový buddhismus, který přišel na konci 12. století z Číny, významně ovlivnil duchovní stránku samurajské kultury. Přispěl k rozvoji sebeovládání, disciplíny a vyrovnaného postoje k životu i smrti. Některé pozdější samurajské zvyklosti, například dobrovolné následování pána smrtí (junši), však vycházely především z vývoje vazalských vztahů, společenských zvyklostí a konfuciánské etiky, nikoli ze samotného zenového buddhismu.
Seppuku představovalo krajní způsob zachování cti, nebylo však univerzální povinností každého samuraje po každé porážce.
Za určitých zákonem vymezených okolností mohli samurajové využít práva známého jako kirisute gomen, které jim umožňovalo usmrtit osobu nižšího společenského postavení, která se dopustila závažné urážky nebo útoku. V praxi však bylo jeho uplatnění omezeno a podléhalo následnému přezkoumání.
Pojem samuraj bývá v populární kultuře často spojován s mečem, přísným kodexem bushidó a představou neochvějné věrnosti. Historická skutečnost však byla podstatně složitější. Samurajská vrstva se vyvíjela po mnoho staletí a její podoba se výrazně měnila od období Heian až po konec šógunátu Tokugawa.
Shógun - velký generál. Zkráceno ze slova Seii Taishógun, ve významu Velký generál. Původně dočasný titul udělovaný císařem vojenským velitelům pověřeným tažením proti Emishi. Titul šógun byl nakrátko udělen Jošinakovi Minamotovi a později Joritomovi Minamotovi, zakladateli kamakurského šógunátu. Po Joritomovi se stalo zvykem pro vojenské vůdce tórjó z rodu Minamoto, Ašikaga a Tokugawa, kteří založili šógunát, aby nabyli titulu šógun jako výrazu své legitimní vojenské autority vládnout zemi jakožto vojenská ruka císařské svrchovanosti.
V období Edo tvořily oficiální společenskou hierarchii čtyři stavy: nejvyšší třídou byli právě samurajové, druhou třídou byli rolníci, třetí řemeslníci a čtvrtou nejnižší obchodníci.
Ideál samuraje zdůrazňoval odvahu, věrnost, čest a ochotu nést odpovědnost za své činy. Skuteční samurajové však tvořili velmi různorodou společenskou vrstvu, jejíž podoba se v průběhu staletí výrazně proměňovala. Po smrti svého pána, jeho sesazení nebo ztrátě lenního vztahu se mohl samuraj stát róninem – samurajem bez pána. Někteří vstoupili do služeb jiného vládce, jiní se živili jako učitelé bojových umění, úředníci, obchodníci nebo mniši. Část z nich se skutečně uchýlila k žoldnéřství či zločinu, což přispělo k rozporuplnému obrazu róninů v dobové společnosti.
Mnozí samurajové byli vzdělanými lidmi. Věnovali se kaligrafii, poezii, čajovému obřadu i studiu klasické literatury. Symbolika sakurového květu se postupně stala jedním z motivů spojovaných s pomíjivostí života a samurajským ideálem. Není proto překvapivé, že se motiv rozkvetlé sakury často objevoval i v samurajské poezii. Samurajové v sakurovém květu spatřovali symbol pomíjivosti života a ztotožňovali se s jeho křehkou krásou. „Sakurový květ opadává ve své největší kráse (rozpuku) tak jako opravdový Samuraj umírající v boji mečem protivníka.“
Samurajové tvořili vojenskou elitu, která rozhodujícím způsobem ovlivňovala politický i vojenský vývoj Japonska po téměř sedm století (1185–1868). Jejich odkaz zůstává významnou součástí japonského kulturního dědictví.
První zmínky v historii o Samurajích pocházejí z 10. století, hovoří o nich jako o strážcích na císařském dvoře v Kjótu a o příslušnících soukromé domobrany, kterou organizovali provinční šlechtici. Císař se v tomto období snažil vytvořit armádu z povinně odvedených drobných vlastníků půdy a sedláků, tento záměr se však nezdařil. Tohoto využila šlechta v provinciích, kde vytvořili vlastní ozbrojené síly z mladých a ctižádostivých šlechticů vzdělaných v bojových uměních.
Závěr
Cílem této kapitoly proto není představit romantický obraz samurajů známý z filmů a literatury, ale přiblížit jejich skutečný historický vývoj v kontextu politických, vojenských a společenských změn japonských dějin.
Použitá či doporučená literatura
[1] COLLCUTT, Martin; JANSEN, Marius B. a KUMAKURA, Isao. Svět Japonska: kulturní atlas. Praha: Knižní klub, 1997. ISBN 80-7176-459-0.
[2] MUSAŠI, Mijamoto. Kniha pěti kruhů. Bratislava: Cad press, 1995. 176 s.
[3] O´NEILL, Tom. Japonský samuraj, cesta bojovníka. National geographic. 2003, č. 12, s. 114 - 147.
Ochrana autorských práv
Veškerý obsah webu www.goshinjutsu.cz (texty, fotografie, grafika, ilustrace, schémata a webdesign) je chráněn zákonem č. 121/2000 Sb., autorským zákonem, v platném znění.
Autor podporuje využívání publikovaných informací pro studijní, vzdělávací a nekomerční účely za předpokladu řádného uvedení zdroje v souladu s citační normou ČSN ISO 690.
Jakékoli přebírání, rozmnožování nebo další šíření obsahu bez uvedení zdroje nebo bez předchozího souhlasu autora je v rozporu s autorským zákonem.
Jak citovat tento článek
HAŠKA, Milan. Historie vzestupu a pádu samurajů. Goshin–jutsu [online]. 2023, 14.1.2024 [cit. 2024-01-15]. Dostupné z: https://www.goshinjutsu.cz/Historie-vzestupu-a-padu-samuraju
Vytvořeno: 14. 1. 2024 | Aktualizováno: 28. 7. 2026 | Navazující článek